Nově zákoník práce přiznává zaměstnancům pracujícím na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti nárok na dovolenou. Novela zákoníku práce s účinností od 1.1.2024 vypustila v § 77 písm. d), ve kterém byla upravena výluka z práva na dovolenou pro zaměstnance pracující na základě DPP a DPČ, a současně byl vložen nový odstavec 8, který pro tyto zaměstnance výhradně pro účely dovolené stanoví fiktivní týdenní pracovní dobu v délce 20 hodin týdně.
Od roku 2020 narostl počet osob pracujících na dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr o více než 8 %, tedy na zhruba 1,26 milionů.[1] V rámci zrovnoprávnění podmínek a zakotvení zákonné ochrany různých skupin zaměstnanců, se na právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr budou nově budou vztahovat i ta ustanovení zákoníku práce upravující pracovní dobu a dobu odpočinku, tj. část čtvrtá zákoníku práce. Oproti dosavadní právní úpravě, kdy byl pouze omezen výkon práce tzv. „dohodářů“ na 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích, je sjednocena úprava se zaměstnanci pracujícími v klasickém pracovním poměru. Zaměstnavatel má od nového roku tedy povinnost rozvrhovat pracovní dobu těmto zaměstnancům tak, aby byla dodržena veškerá ustanovení ohledně poskytování přestávek v práci, úpravy noční práce, pracovní pohotovosti, garantování doby nepřetržitého denního odpočinku a nepřetržitého odpočinku v týdnu atd., a bude mít rovněž povinnost pracovní dobu evidovat. Podle důvodové zprávy[2] k novele je však limity rozsahu práce pro dohody stanovené v § 75 a 76 zákoníku práce nutné i nadále chápat jako lex specialis k části čtvrté zákoníku práce.
Výpočet délky dovolené bude záviset na délce pracovní doby zaměstnance, která je fikcí stanovena na 20 hodin týdně, dále na počtu celých odpracovaných násobků této pracovní doby v daném kalendářním roce a výměře dovolené. Celkové délka dovolené poté bude vypočtena na základě vzorce uvedeného v § 213 zákoníku práce, podle kterého činí poměrná část dovolené za každou odpracovanou stanovenou týdenní pracovní dobu nebo kratší týdenní pracovní dobu v příslušném kalendářním roce jednu dvaapadesátinu stanovené týdenní pracovní doby nebo kratší týdenní pracovní doby vynásobenou výměrou dovolené, na kterou má zaměstnanec v příslušném kalendářním roce právo (ze zákona 4 týdny, v případě, že zaměstnavatel nabízí v rámci pracovních podmínek výměru delší, je tento koeficient nutno upravit podle nabízené délky dovolené). Důvodová zpráva k tomuto uvádí tzv. univerzální vzorec: počet celých odpracovaných násobků týdenní pracovní doby/52*týdenní pracovní doba*výměra dovolené.
Příklad: Rodička na mateřské dovolené si přivydělává na základě dohody o pracovní činnosti uzavřené na dobu neurčitou, kdy do práce má docházet pravidelně dva dny v týdnu na dobu 5 hodin. Každý týden tedy odpracuje 10 hodin. Jelikož rok 2024 má 52 týdnů, odpracuje celkově 520 hodin, tedy 26násobek fiktivní pracovní doby stanovené v § 77 odst. 8 (520/20=26). Podle univerzálního vzorce jí vznikne nárok na 40 hodin dovolené (26/52*20*4=40).
[1] Z dat Českého statistického úřadu, dostupných na https://www.czso.cz/csu/czso/osoby-pracujici-na-dohody-o-pracich-konanych-mimo-pracovni-pomer
[2] Důvodová zpráva k návrhu novely zákoníku práce, dostupná na https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=227246